Každým zakoupeným kouskem v e-shopu Ma-Ho ART, děláte DOBRÝ SKUTEK. Přispíváte 50,- Kč do KLUBU SVOBODNÝCH MATEK. Děkuji.

Příběh Martiny Hoppové

 

 Wedding Banner Email Header

 

 

Martina Hoppová je tvůrkyní značky Ma-Ho ART. Ma-Ho ART založila proto, aby dala ženám s jakoukoli postavou možnost, mít kam patřit. Aby pocítily, jaké to je:

﮼BÝT KRÁSNÁ TAKOVÁ, JAKÁ JSI“, ač nemají konfekční postavu. Ona sama s tím má bohaté zkušenosti. Prošla si mentální anorexií, bulimií a na jaře 2020

byla hospitalizována v psychiatrické léčebně v Bohnicích. Ale nepřeskakujme a pojďme ten její příběh vzít pěkně od začátku ….

 

 

DSCF1886

 

 

Martina odmalička měla ráda tvoření. Chodila do výtvarky a zpěvu. Obdivovala svou maminku, která pro ni a její sestru šila krásné a originální oblečení. Snila si o

tom, že se jednou také naučí šít a bude to umět jako její máma.

 

Jak šel čas, Martina se začala potýkat s šikanou, nálepkami na svou postavu a začala se uzavírat do sebe. Všechny tyto ústrky se snažila zvládnout a ustát.

 

V 18 letech onemocněla mentální anorexií. Spadla do toho úplnou náhodou. Bývalo ji špatně před písemkami ve škole. Ze stresu měla žaludeční potíže, zvracela

a začala hubnout. Její maminka si toho všimla a začala ji chválit, že je krásně hubená. Protože se Martině pochvaly líbily, chtěla je slyšet dál, jenže měla strach. 

Obávala se jojo efektu, když začne jíst a také nevyžádaných rad a doporučení, co smí a nesmí jíst, aby nebyla tlustá. Z velké touhy po přijetí od rodičů,

onemocněla mentální anorexií. Týrala své tělo drastickým hladověním. Když už musela jíst, tak šla jídlo hned vyzvracet. Dlouhé roky si nedokázala přiznat, že má

problém. Když viděla obrázky vychrtlých žen, říkala si, že jí se tohle netýká. Svůj pohled na nemoc změnila až postupem času. Začalo ji vadit, že se nemůže

normálně najíst, protože má strach, že přibere. Nejvíce se bála okolí. Jak jim zdůvodní, že tolik přibrala. Co, když se na ni začnou zlobit, přestanou ji mít rádi atd.

Až cesta za sebepoznáním, zjištěním, co to je mít se rád, ji přivedlo na cestu k uzdravení se. Její cesta byla velmi dlouhá.

 

V 23 letech se stala mámou. Po porodu bojovala s poporodními kily. Neuměla svou postavu přijmout. Psychicky byla stále labilní a lehce ovlivnitelná. Byla to stále

ta hodná holka, která nevěděla, kdo skutečně je.

 

O dva roky později se měla vdávat. Deset dní před konáním svatby ji zrušila. Nedokázala si vzít svého snoubence. Měla ke svému rozhodnutí osobní důvody.

 

Tenkrát se postavila proti všem. Rodina ji v jejím rozhodnutí nepodpořila. Martina i s dvěma dětmi za dva měsíce od přítele odešla. Její rodina stála na straně

přítele, protože ona byla ta, kdo rozbil rodinu. Kdo odešel a neustál partnerskou krizi. Martina nechtěla učit své děti, že musí žít s někým jen z povinnosti. Chtěla,

aby si její děti vážili sami sebe, aby nepřežívali ve vztazích jen z povinnosti. Martina a její bývalý přítel se snažili ještě svůj vztah zachránit. Dát mu další šanci, ale

nevyšlo to. Z jejich snahy zachránit vztah vzniklo jejich třetí dítě.

 

Martina zjistila, že je těhotná až po nastěhování do nového bytu. Rozhodla se miminko nechat i za cenu nepochopení a odsouzení vlastní rodinou.

 

011_Loutocky_COM_DS2_9666_exp

 

Martina se snažila čelit nástrahám života. Přes den se starala o děti a po nocích šila didaktické pomůcky pro děti. Přivydělávala si tak, protože rodičák a alimenty ji

na živobytí nestačily. Trápilo ji, že svým dětem nemůže dát víc. Její starší děti měly problémy s řečí. Zjistilo se tak, že mají vývojovou vadu a hold jim některé věci

budou trvat déle než jiným dětem, například mluvení. 

 

Martina za vše, co se ji v životě dělo, převzala všechnu zodpovědnost. Vnímala, že vše se jí děje z nějakého důvodu. Přestala rozlišovat věci na dobré či špatné a

začala vše, co se jí v životě děje, vnímat jako to dobré, protože každou situaci, kterou v životě zažila ji posunula dopředu a některé hold musely bolet.

 

Když dětem bylo 5, 4 a 2 roky, začala vnímat, že není v pořádku. Začaly jí vadit její vlastní děti. Byla s nimi už dlouho sama. Musela toho hodně zvládat. Uživit je,

postarat se o ně, čelit tlaku, že její děti nejsou normální, když ještě pořádně neumí mluvit a neumí se začlenit do kolektivu. Také to mohlo být tím, že jednu dobu

byla i bez pomoci otce dětí. Když nejmladšímu synovi bylo 8 měsíců, táta dětí odjel pracovat na rok do Holandska. Děti začaly být každý měsíc na střídačku

nemocné. Dokonce její syn vážně onemocněl a skončil na kapačkách v nemocnici. Martina se musela rozhodnout, které dítě ji potřebuje víc. Doma měla dvě

nemocné děti, které si nikdo nechtěl nebo nemohl vzít na dobu, co by byla s třetím dítětem v nemocnici, a tak se rozhodla, že zůstane s dvěma dětmi doma a třetí

nechá samotné v nemocnici do doby, než za ním přijede táta, aby tam nebylo samo. Bylo to pro ni jedno z nejtěžších rozhodnutí. Nevěděla, jak se má rozhodnout.

Často seděla na zemi a brečela zoufalstvím, že už nemůže. Napadaly ji myšlenky, že od dětí odejde, skočí pod vlak atd. protože už nemohla. Prosila o pomoc, ale

dostalo se ji odpovědi, že si tohle sama vybrala, tak musí zatnout zuby a vydržet. Martina teda bojovala dál a snažila se to vše zvládnout.

 

DSCF2207

 

 

Martina na jaře roku 2019 nastoupila do práce. Vzala první práci, kterou ji nabídli. Nepřemýšlela nad tím, zda ji zvládne nebo ne. Potřebovala uživit sebe a děti, tak

do toho skočila po hlavě. Jak bylo jejím zvykem, dělala vše proto, aby uspěla. Po večerech se vzdělávala, hledala cesty a způsoby, jak být lepší a rychle se naučit

vše, co k nové práci potřebovala znát. Když už to vypadalo, že se jí začne po všech stránkách dařit, udeřil blesk z čistého nebe. Dostala ránu pod pás od člověka,

od kterého to čekala nejméně. Snažila se to na sobě nedat znát, ale tahle rána se na ní podepsala. Od té chvíle se začala bát o své děti. Aby mohla chodit do

práce, potřebovala, aby ji pomáhal tatínek dětí, protože bez jeho pomoci, by do práce chodit nemohla. Martina každé ráno vstávala ve 4:30, děti rozvezla do školek

hned na otvíračku a pak se vydala do práce, kterou měla v jiném regionu než bydlela. Někdy jela do práce 30 km jindy 100. Svou práci měla ráda, ale trápilo ji, že

nemá na děti čas. Čím dál více o sobě pochybovala. O sobě jako ženě, protože už delší dobu byla sama, jako mámě, protože se ve svých očích málo věnovala

dětem, a hlavně začala čím dál víc věřit tomu, že vše, co se ji v životě děje má za trest, protože rozbila rodinu, která se nerozbíjí. Ale ona tenkrát jinou možnost,

než odejít neměla. Měla k tomu spoustu osobních důvodů, které by pochopil pouze ten, který by si to stejné zažil.

 

Martina postupně začala být čím dál více unavená. Tak unavená, že se ta únava nedala vydržet. Když přišla z práce nedokázala se pohnout. V noci samou únavou

spát nemohla. Když ji kamarádka dokopala jít s tím k lékaři, tak ji doktorka řekla, že ji udělá testy a pak se uvidí. O pár dní později ji doktorka napsala

neschopenku, že je psychicky unavená, tak ať si týden odpočine a bude jí lépe. Jenže ji ani za týden lépe nebylo. Doktorka ji ukončila neschopenku a řekla ji, že je

unavená ze tří dětí. Martině se začaly dít různé náhody. Začala ztrácet pozornost a zapomínat. Jednou v prosinci byla tak unavená, že ji bylo úplně jedno, co bude

a zavřela oči, když řídila auto na dálnici. Měla velké štěstí. Nikomu se nic nestalo. Pořád si myslela, že to všechno musí zvládnout. Vždyť je pouze unavená z dětí

a z práce. To nic není. Před Vánocemi dostala žádanku na vyšetření k psychiatrovi, ale k tomu už nedošla. Termín vyšetření dostala až na půlku února a mezi tím

se její psychický stav rapidně zhoršil. Jednoho sobotního večera ji bylo už tak zle, že chtěla umřít. Nemohla. Nechtěla to udělat svým dětem. Tenkrát zavolala své

kamarádce, aby si s ní povídala, ale Martina nemohla vůbec mluvit. Brečela a brečela. Opakovala, že už nechce žít tento život, protože už nemůže. Její kolegové

z práce ji pomohli. Jeden z kolegů měl známého psychiatra, kterému zavolal, ten Martinu vyšetřil a do tří dnů byla hospitalizována v psychiatrické léčebně

v Bohnicích. Doufala, že se tam zbaví myšlenky na smrt. Smrt vnímala jako vysvobození ze svého života. Nechtěla na to myslet, ale ta myšlenka byla s ní každý

den. Postupem času nebyla tak intenzivní, ale pořád s ní byla. Martina měla být v Bohnicích 14 dní, nakonec tam byla měsíc, ale kdyby se nemusela vrátit

k dětem, byla by tam mnohem déle.

 

DSCF1936

 

Martina se vrátila domů v době covidu, takže žádná následná péče se nekonala. Terapeutka si ji vzala do péče až za půl roku. Do té doby se snažila vše zvládat

pomoci léků, ale také svým odhodláním. Hledala a zjišťovala, co by ji mohlo pomoci, aby se cítila dobře. Do práce se vrátila, ale nevydržela tam dlouho. Dala

přednost dětem a chtěla si splnit svůj životní sen – živit se šitím. Začala šít krásné designové batohy. Jenže na práci neměla tolik prostoru, aby se šitím uživila.

Nemohla šít po nocích, protože měla strach, aby se ji nezhoršil zdravotní stav. Únava ji zhoršovala deprese, a tak se to snažila zvládat, jak se dá. Když začala

přemýšlet o tom, že začne navrhovat a šít oblečení pro ženy, tak jak vždycky chtěla, vstoupila ji do života Rehana Ježková. Rehana ji pomohla postavit základy

podnikání, stala se její oporou a mentorkou na cestě k vybudování úspěšného businessu, a tak vznikla značka Ma-Ho ART, která je na úplném začátku. Martina je

obklopena úžasnými lidmi, kteří ji věří a podporují v cestě za splněným snem.

 

DSCF1990

 

Martina během hospitalizace v Bohnicích pochopila, že nikdo jiný, než ona sama si pomoct nemůže. Léky jsou podpůrný prostředek, ale nezaručí vám život bez

depresí. A tak začala pracovat na tom, aby ji bylo dobře. Přišla na to, co ji způsobuje stavy, kdy je jí špatně, a tak je začala ze svého života odbourávat. Ještě

v Bohnicích dostala zákaz samu sebe hodnotit, protože na sobě nenašla nic dobrého. Ve všem byla Martina špatná, za vše mohla a když měla odpovědět na

otázku, jaké jsou její silné stránky, volala své nejlepší kamarádce, zda to náhodou neví. Za tu dobu se, ale hodně posunula. Zná svou hodnotu, své silné stránky,

vzhlíží sama k sobě, protože je neskutečně silná a zvládla toho opravdu hodně. Je si vědoma své životní cesty, kterou by neměnila. Martina je za svou cestu

vděčná, protože ji dovedla až sem. Sama říká, že se ji vše muselo stát, aby se změnila, aby mohla uvidět svou krásu a rozkvést, ale hlavně, aby tu mohla být pro

druhé ženy a pomoci těm, které to potřebují, ať už sdílením svého příběhu, předáváním zkušeností, které svou cestou získala nebo oblečením, které tvoří.